Ondřej Halámek

Vaše závěrečná práce na JAMU se jmenuje „Hraní (si) s trémou“ a zabývá se pojmem performační úzkost. Co vám výzkum této oblasti přinesl do života?

Především nadhled a přehled o dané tematice, kterou jsem probral poměrně dopodrobna z psychologického hlediska a samozřejmě z hlediska hereckého. Hlavně pro mě bylo důležité, že jsem dokázal napsat diplomovou práci, za kterou se opravdu nestydím. Myslím si, že ten výzkum a vůbec celá práce může posloužit i budoucím studentům, co se formální stránky týče, i tématu, které se dá bohatě rozvíjet ať už v diplomových, nebo i v dizertačních pracích. Já osobně nějakou paralyzující trémou nebo performační úzkostí netrpím, což považuji za jedno své obrovské štěstí. Vůbec mě to neblokuje. Jedině před premiérou se může stát, že mám takové ty motýlky v břiše. Práce je volně dostupná na internetu, pokud by někoho blíže zajímal její obsah.

Zahrál jste si ve filmu Legend Within, později i epizodní roli v televizním seriálu Modrý kód na Primě, jak se cítíte, když máte hrát před kamerou?

Popravdě už si na mnoho detailů ohledně natáčení filmu Legend Within nevzpomínám. Na place jsem strávil maximálně hodinu až dvě a bylo to poměrně dávno.

Při natáčení televizního seriálu herci fungují tak, že zhruba desetistránkový scénář dostanou třeba dva dny předem a jsou zvyklí se jej naučit. Když jsem si to uvědomil, musel jsem před nimi smeknout, protože v porovnání s divadlem je učení textu v seriálu mnohem časově náročnější. My máme v divadle na zkoušení textu a inscenace 6-8 týdnů. Také je to ale o zvyku.

Před kamerou se cítím samozřejmě úplně jinak než v divadle. Na jevišti musí být vše tzv. na první dobrou, při natáčení je na to sice více pokusů, ale zase vnímám určité limity v technické stránce věci samotného natáčení.

Ať už činnost aktivně vykonáváte, nebo i v případě, kdy jste „pouze“ divák: Vítězí ve Vašem srdci spíše jevištní divadlo, nebo film?

Jednoznačně divadlo. Je to neskutečná síla, když vnímám diváka v hledišti a když se mi ho podaří „chytit“, vtáhnout do představení a vidět, jak jej hra v průběhu ovlivňuje. Ať už jde o smích, hrobové ticho či potlesk, těmito reakcemi se nám z hlediště vrací neuvěřitelné množství energie a mě osobně to strašně dobíjí.

Nejraději vzpomínáte na role Patsy (Spamalot), Benvolio (Romeo a Julie), Azolan (Nebezpečné vztahy), Syn boží (Ztracený ráj), Erik (Grand Hotel), je ale nějaká role, která Vás stála hodně práce, nebo jejíž umělecké provedení pro Vás osobně představovalo skutečně náročnou výzvu, popřípadě jak jste se s ní vypořádal?

Každá role má něco specifického, na čem musíte zapracovat. Vypíchl bych asi dvě naprosto rozdílné role. První je role sluhy Patsyho z absurdního muzikálu Spamalot v režii Stanislava Slováka. Na jevišti jsem pořád a mám na sobě batoh s věcmi pro svého pána (krále Artuše) a do toho imituji koně, na kterém Artuš jezdí. Ve filmu Monty Python a Svatý grál je zvuk koňských kopyt vyřešený tak, že sluha má na krku přivázané dvě poloviny vydlabaného kokosového ořechu, kterými o sebe klepe rytmus. Což má samo o sobě perfektní efekt, ale po asi dvou týdnech zkoušení jsme měli s kolegou, se kterým se alternujeme, problémy s karpálními tunely a zvažovali, jestli navštívíme lékaře. Bylo to fyzicky velmi náročné zkoušení, nicméně nakonec vše dobře dopadlo.

Druhá náročná výzva nebyla ani tak fyzická, ale spíše psychická. Jedná se o roli Syna Božího v dramatu Ztracený ráj Johna Miltona v režii Dodo Gombára. Hraji Ježíše Krista před tím, než se rozhodl, že sestoupí na Zem, narodí se Panně Marii a stane se Ježíšem Kristem. Text je psán v blankversu, což je verš, který v češtině není tak přirozený jako v angličtině. Hlavně ale nebylo jednoduché zahrát roli jako omnipotentní bytost, která má prostor si uvědomit, že sestoupí na Zem a ví, že se za několik let obětuje za celé lidstvo. Při studiu té role jsem zjistil, že je to velmi náročný proces. Často zažívám na jevišti tzv. imposter syndrom, popisovaný jako pochyby o svých dovednostech v určité situaci: Jsem Ondřej Halámek a mám hrát syna Božího. Vůbec mi nepřísluší vydávat se za někoho takového. Paradoxně mi to v této roli ale pomáhá, uvědomím-li si, že onen syn Boží teoreticky mohl zažívat podobné pocity nedostatečnosti a neschopnosti. Tato myšlenka mě často osvobodí od tlaku.

Hrajete raději „záporáky“, nebo se cítíte lépe v poloze „dobráka“ a jak to podle Vás souvisí s Vaším skutečným charakterem?

Já se považuji za optimistického realistu. Záporáci se hrají lépe, protože se můžete mnohem více „vyřádit“ než v těch kladných postavách, kde sice hrajete morálně čistého člověka, ale máte menší prostor pro takové „zlobení“.

Co nejdůležitějšího Vám dalo studium na Gymnáziu Třebíč?

Troufám si tvrdit, že mám opravdu dobrý všeobecný přehled. Myslím si ale, že to nejdůležitější, co jsem si ze studia vzal, je schopnost bez problému mluvit, vystupovat, moderovat atd. před jakýmkoli počtem lidí bez trémy. Gymnáziu přeji krásné oslavy 150. výročí jeho založení.

Zpracovala Kateřina Pelikanová, 6. G