Snaží se usnadnit život lidem s duševními chorobami, ať už je to snížením společenského stigmatu nebo provedením výzkumu inovací v léčbě. V současné době vede výzkumnou studii zkoumající mechanismus aktivace chování, léčbu, která pomáhá pacientům stanovit cíle, překonat depresi a únavu. Mezi její další zkušenosti patří spoluzakládání „Nevypusť duši“, úspěšné české neziskovky, která snižuje stigma kolem duševního zdraví.
Jak vzpomínáte na roky strávené na Gymnáziu Třebíč? Pomohlo Vám ve Vašem budoucím profesním životě?
Na studium na gymnáziu vzpomínám moc ráda, jsem vděčná za všechny školní i mimoškolní zážitky. Např. hodiny angličtiny s panem Ježkem jsem si moc užila, byly velmi inspirativní a já jsem se tehdy na své angličtině hodně snažila pracovat. Jsem velmi vděčná i za jeho praktickou a morální podporu při mých přihláškách na britské studium. Dále mě velmi bavily např. hodiny literatury s paní učitelkou Laštůvkovou – i díky nim jsem se rozhodla na literaturu zaměřit v mojí pozdější britské maturitě. A samozřejmě jsem velmi vděčná i za přátelství z gymnázia, která mi zůstala dodnes.
Co Vás vedlo k výběru tohoto zaměření? Motivovala Vás nějaká osobní potřeba pomáhat lidem?
Vždycky mě zajímaly lidské příběhy, proto jsem od malička chtěla být spisovatelkou. Ke konci střední jsem ale měla pocit, že nechci lidské příběhy jen popisovat, ale chci nějak přímo napomáhat jejich zlepšování. Jelikož mě kromě literatury bavila i biologie, psychologie se zdála jako ideální obor. Tím, že jsem později během univerzitních let sama zažila problémy spojené s úzkostmi a velmi mi pomohla psychoterapie, začala jsem být silně motivovaná k tomu, abych zlepšovala povědomí o duševním zdraví a sama se terapeutkou stala.
Je nějaká jiná profese, kterou byste se teď chtěla zabývat? A proč?
Mám pocit, že momentálně mám to štěstí, že dělám přesně tu práci, kterou ideálně chci. Když se zamyslím nad jinými alternativami, myslím, že moje stará touha být spisovatelkou ve mně stále někde zůstala, ale už velmi dlouho jsem se o žádné psaní nepokoušela (tedy kromě psaní akademických článků, což je dost jiná disciplína J). Kdybych mohla zažít nějaký alternativní vesmír, určitě by mě bavilo zkusit něco jako scenáristiku. Psaní a čtení příběhů je určitě další způsob, jak můžeme zlepšit naše psychologické chápání jeden druhého, a tím si lépe pomáhat.
Mohla byste prosím stručně popsat Váš vztah k programu Nevypusť duši?
Nevypusť duši jsem spoluzakládala se svojí kamarádkou Maruškou Salomonovou v roce 2015. V té době jsem měla na rok přerušené studium na Oxfordu, jelikož se mi z náročného studia začaly silně zhoršovat úzkosti, které jsem v té době zažívala. Organizace tohoto projektu o duševním zdraví mě velmi naplňovala a byla pro mě skvělou příležitostí, jak obrátit těžší životní zkušenost do něčeho pozitivního. Během roku 2015/2016 jsme budovaly základy tohoto projektu, měly jsme první výstupy v médiích, první workshopy pro veřejnost a první spolupráce s ostatními organizacemi. Od návratu zpět do Anglie už jsem na tuto činnost neměla moc času, tak jsem se jen občasně věnovala mediální propagaci a tvorbě vzdělávacích materiálů. S radostí ale z Anglie sleduji, jak organizace roste díky úžasné práci mých kolegů.
Mezi Vaše koníčky patří mimo jiné tanec a divadlo. Máte nějakou vysněnou roli?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale určitě by mě bavila třeba Baby z Hříšného tance. Nevím ale, jestli bych zvládla tu zvedačku na konci. 🙂
Jaký nový pohled do života Vám přineslo studium „theory of mind“?
Theory of mind je výzkumné téma, které se zaobírá naší kapacitou správně vnímat emoce a myšlení ostatních lidí. I když se přímo na tuto oblast momentálně nezaměřuji, ve svém doktorandském výzkumu měřím např. to, jak lidé interpretují výrazy emocí v tváři u ostatních lidí. Ví se třeba, že při depresi můžou lidé vnímat negativní emoce, jako je vztek, smutek nebo strach, i v tvářích, které jsou ve skutečnosti neutrální. Tohle se postupně zlepší s efektivní léčbou, kdy naopak můžou začít vnímat i neutrální tváře jako šťastné. Tohle podvědomé zaujetí mysli vůči negativním a pozitivním interpretacím je jeden ze způsobů, kterým by se mohla dát „objektivně“ měřit léčba deprese.
Zpracovaly: Kateřina Pelikanová, Denisa Němcová, Adéla Chloupková, Karolína Střítecká, 6. G